Letos se o mně tady na píše šířila jistá poplašná zpráva, a sice že se ze mě stal jakýsi cyklomaniak :o). Není to pravda, prosím vás. Sice jsem toho letos na kole jednoznačně najezdila nejvíc za celý svůj dosavadní život (překonala jsem i svůj "dovolenkový" rekord 136,8 ujetých km z roku 2018), ale pořád jsem cyklista kochací, jedoucí průměrnou rychlostí do 10 km/h, jezdím zásadně po zpevněných cyklostezkách a zásadně po rovině. Kopce, túry a kros-country terén z principu (a s ohledem na vlastní bezpečnost a zdraví a bezpečnost všech okolo) odmítám. Mým největším výkonem v této oblasti nejspíš doživotně zůstane výprava na Cornštejn, kdy jsem pak stejně polovinu zpáteční cesty (tedy do všech kopců) kolo vedla :o). Navíc na současné situaci, kdy jsem jezdila na kole do práce a z práce, má lví podíl potvora COVID, který byl slušnou motivací pro to, abych se vyhnula MHD. Upřímně řečeno, je to asi jediná pozitivní věc, kterou kdy bude mít tenhle virus na svědomí :o). Tedy ne že bych si pak tu svobodu přijet a odjet, kdykoli se mi to hodí, neoblíbila, stejně jako ona krásně romantická letní rána nebo voňavé letní večery, jež jsem si díky kolu mohla vychutnávat plnými doušky :o). Na fakt, že teď přes zimu budu zase svázaná jízdními řády, se mi nebude zvykat úplně lehce, stačila mi malá ochutnávka, kdy jsem kvůli dešti nevyrazila kolmo, a když pominu fakt, že jsem se obě cesty musela dusit v roušce a v duchu soptit nad nezodpovědnými spolucestujícími, kteří měli suverénně roušku pod nosem, takže jen aby se neřeklo, v odpolední dopravní špičce jsem měla chuť už doslova vyskočit z kůže, protože jsme se pohybovali rychlostí šneka a já měla jednoznačný pocit, že jsem právě ztratila třičtvrtě hodiny života :o(
Každopádně zpět k mé stále sílící cyklolásce :o). Jakožto správný tabulkový nadšenec jsem neodolala a rozhodla jsem se, že jen tak pro srandu králíkům zkusím spočítat, kolik jsem při těch svých cestách do práce a z práce a několika občasných výletech na Hlubokou vlastně najela kilometrů a upřímně řečeno jsem se sama nestačila divit. Sumasumárum jsem totiž za letošní sezónu (od května do října) najela neuvěřitelných 1.016 km :o). Vím, že někdo to najezdí za týdenní dovolenou, ale pro mě je to životní výkon, a když to vezmu na vzdálenost, de facto bych dojela dost daleko na sever Itálie (s padesátikilometrovou rezervou do San Marina nebo až skoro do Ancony :o), což mi přijde neskutečné. Ale vlastně to jen potvrzuje rčení, že tisíckrát nic umořilo vola, tedy že i drobnosti vykonávané každý den se umí nabalit ve sněhovou lavinu (za den jsem totiž najela v průměru 10 km). Taky jsem nečekala, že vydržím jezdit až tak dlouho do podzimu, tipovala jsem, že tak v půlce září skončím, protože už bude moc velká zima, ale nakonec jsem vyjela ještě i 3. listopadu při v pohodě snesitelných 12 stupních (přičemž jsem začínala po home officu 5. května :o)
Až při jízdě na kole jsem zjistila, kolik u nás žije "Angličanů" neboli lidí, kteří zásadně jezdí a chodí vlevo...
Zkrátka i když to tak vloni ještě nevypadalo (to jsem vyjela asi jen jednou nebo dvakrát, jak jsem byla zahlcená dodělávkami bytu), koupě kola byla jedna z nejlepších investic posledních let a jsem opravdu ráda, že ho mám. I když je oranžové :o). Z cyklopohledu byl letošek doslova spontánně splněným snem :o). Nicméně v reálném životě se o svých výkonech nikde moc nešířím. Bohatě mi stačilo, když jsem někdy během prázdnin ve výtahu se sousedem, který právě sesedl z kola, nezávazně prohodila, že jedu do práce půl hodiny – nejdřív vypadal udiveně, jakou vzdálenost že to jezdím, ale když jsme si pak vyjasnili, že jedu jen k nemocnici (a tudíž vyšlo najevo, jak pomalu vlastně jedu), obdivný pohled z jeho očí zmizel a bylo jasné, že si mě zcela správně zařadil jako nesportovní lemru :o). Takže toliko k mé posedlosti bicyklem :o)
Kolo je samozřejmě taky výborný prostředek k přepravě nákladu, byť košík na řidítkách moc velký nákup nepojme a člověk si pak musí vypomoct, jak umí :o)